Ahoj, dnešním hostem podcastu je Ivo Milota – odborník, který přetavil svou vášeň pro práci ve fascinující kariéru. Už více než 20 let působí ve společnosti Unicorn, kde prošel různými pozicemi – od obchodníka až po technologického architekta. Dnes se soustředí na svou životní vášeň – architekturu softwarových systémů. Ivo, vítej v našem podcastu!

Ahoj.

Ivo je také aktivním pedagogem na Unicorn University, kde vyučuje frontendové systémy, architekturu cloudových aplikací a softwarovou architekturu. Dnes se s námi podělí o svůj pohled na svět softwarové architektury. Ivo, co tě přivedlo k výuce na univerzitě a co tě na této práci nejvíce baví?

No, to byla asi spíš náhoda. Já jsem se podílel na interním vzdělávání zaměstnanců a vypadalo to, že mě studenti mají rádi, tak přišel návrh, jestli bych nechtěl zkusit učit na univerzitě. Začal jsem tedy učit na Unicorn University, pak jsem začal vést a oponovat bakalářské práce a dneska už jsem i v komisi na státních zkouškách. Takže to opravdu vzniklo náhodou – a už je to nějakých pět šest let, co se na výuce podílím a pomáhám studenty rozvíjet.

A co mě na tom baví? Asi nejvíc spolupráce se studenty – hlavně s těmi aktivními, kteří se ptají, mají zájem. Nejlepší je, když za mnou pak studenti přijdou a poděkují, třeba že jsem jim pomohl s bakalářkou nebo že díky mně pochopili základy softwarové architektury. Protože často přicházejí studenti, kteří nikdy předtím neprogramovali, a začínají úplně od nuly. Ptají se, jak nejlépe začít, jak se naučit programovat, nebo jak jsem se k té kariéře dostal já – a to mě opravdu baví.

A jaký přístup uplatňuješ při výuce, aby studenti lépe porozuměli technickým konceptům, které vyučuješ?

Já se snažím vycházet z toho, jak jsem se sám naučil programovat. Změnil jsem kariéru – opravdu jsem začínal jako obchodník, dělal jsem byznysové věci a dlouho jsem byl opravdu obchodníkem. A pak jsem se víceméně náhodou stal programátorem.
Začal jsem se učit z příkladů – vyhledával jsem si je, chtěl jsem pochopit, co dělají, a podle toho jsem se snažil psát vlastní kód. Takže studentům se snažím ukazovat praktické příklady, jak věci fungují – jak funguje architektura, co jsou ty základy, které potřebují znát, aby na nich mohli stavět.
Snažím se vést výuku tak, aby pochopili principy, a to prostřednictvím praktických příkladů. Jdeme od nějaké úvodní myšlenky až k cíli – k tomu, aby měli hotovou aplikaci nebo alespoň její část. Opravdu je vedu k tomu, aby si to vyzkoušeli, učili se praxí, pracovali s příklady a inspirovali se tím, co už existuje. Protože není potřeba všechno vymýšlet od nuly.

Co říkáš na tvrzení, že bublina programátorů splaskává? Ovlivňuje tento trend přípravu studentů na univerzitě na praxi a jejich dovednosti?

No, přiznám se, že tohle je otázka, na kterou úplně nevím odpověď. Samozřejmě teď s AI a vším, co se kolem toho děje, si myslím, že nikdo moc neví, kam se to bude vyvíjet. Připomíná mi to otázku, kterou mi nedávno položili studenti při výuce – ptali se, jak se bude softwarový svět dál vyvíjet.
Žijeme v době, kdy se za náš relativně krátký život změnila obrovská spousta věcí. Když jsme se narodili, nebyly mobilní telefony, a dnes má mobilní telefon každý. Rozhodně tedy platí, že se věci budou měnit, a určitě to ovlivní i to, jak budeme pracovat, jak programujeme a jak přistupujeme k aplikacím.
Na druhou stranu si ale myslím, že chytří a moudří lidé budou potřeba pořád. A to je to, co se snažím studentům předat – aby se naučili myslet, pochopili základy, jak software funguje, a dokázali to aplikovat. Když přijdou do praxe, dostanou zadání a budou schopni si představit, co má aplikace dělat, jak ji navrhnout a postavit tak, aby opravdu fungovala.
Pokud tyto základy mít nebudou, je to problém. Pořád si myslím – a teď to řeknu možná hloupě – že doktor nevyvine dobrý software, protože nemá ty technické základy. A programátor zase asi nebude dobrý lékař.

Jaké aktuální trendy vidíš ve vývoji frontendových technologií a jak je implementuješ do svých lekcí?

Ten software se určitě bude měnit, a to pravděpodobně směrem od klasického uživatelského rozhraní k přirozené komunikaci se softwarem. Poslední vývoj v oblasti umělé inteligence nám umožňuje mluvit s počítačem běžným jazykem.
Nedávno jsem to přirovnal ke Star Treku. Tam už od začátku mluvili s počítačem přirozeně, dávali mu příkazy běžným jazykem, ale zároveň měli i rozhraní – obrazovky, vizualizace. Potřebovali některé věci vidět, nastavit bez jazyka, protože to bylo rychlejší.
Takže si myslím, že se posouváme tímto směrem – že s počítači budeme víc komunikovat přirozeným jazykem. Ale pořád bude potřeba, aby software někdo vyvíjel, aby dokázal vizualizovat a zpřístupnit informace pro člověka.
Jaké jsou podle tebe klíčové vlastnosti, které by měl mít moderní frontendový vývojář?
Studentům se snažím vysvětlit jednu zásadní věc – dnes už není tak důležité umět perfektně programovat. AI nám totiž pomáhá psát kód. A já si vždycky vážil vývojářů, kteří dokázali napsat funkční aplikaci, která dělala to, co po nich zadavatel chtěl – i když ten kód nebyl 100% perfektní.
Naopak jsem za svou kariéru viděl spoustu programátorů, kteří psali „perfektní“ kód – metoda volala metodu, všechno bylo formálně správně – ale ten kód nedělal to, co měl. Nedalo se v něm vyznat.
Snažím se tedy studentům vštěpovat, že důležité je představit si, co má výsledek dělat. Otestovat ho. Pustit si ho. Zjistit, že to opravdu funguje. A mnohem víc se soustředit na byznys část zadání, nejen samotné programování.
Bez znalosti programování to samozřejmě nejde, ale dnes se i to posouvá. Hlavní cíl je naučit lidi myslet.

Jak bys definoval ideální architekturu cloudové aplikace a studenty vedeš k jejímu návrhu?

Použiju příklad, který zase dávám studentům. Studenti se mě často ptají, proč u nás na škole vyučujeme React a JavaScript a nevyučujeme Angular, PHP nebo třeba Python. A já jim vždycky říkám – studenti, máte hotovou autoškolu? Většina z nich přikývne, že ano. A ptám se: mohli jste si v autoškole vybrat auto, kterým budete jezdit? Nemohli. Protože cílem autoškoly není naučit vás ovládat konkrétní značku, ale naučit vás pohybovat se v dopravě, předvídat situace – například když předjíždíte autobus, čekat, že někdo může vběhnout do vozovky.
Stejně tak i my učíme studenty principy. Naučte se základy, naučte se konstrukty, pochopte, jak se skládají věci dohromady. Když pak přijdete do praxe, naučíte se ten konkrétní „model auta“, tedy technologii. Jestli je zpátečka pod jedničkou nebo pod šestkou, jestli máte klimatizaci vlevo nebo vpravo – to už jsou detaily. Ale pokud nebudete umět řídit, tak je jedno, jestli máte bavorák nebo trabanta – stejně nikam nedojedete.
Technologie jsou prostředek, jak dosáhnout cíle – tedy funkční aplikace, která má pro uživatele hodnotu. Učíme tedy ověřené technologie, ale nejde nám o to, aby je studenti ovládali stoprocentně. Důležitější jsou principy.
Dnes například pracujeme v Unicornu na konkrétní architektuře, kde se studentům snažíme ukazovat, že architektura je víc než jen technologie. Stavíme komponenty, nástroje, aby se vývojáři mohli soustředit na funkčnost a byznysovou podstatu problému, ne na to, jestli píšou v JavaScriptu.
Na jedné přednášce mi student řekl: „Pane Milota, za tím vším je hrozně práce.“ A má pravdu. Je za tím spousta myšlení a úsilí. Ale o to víc důležité je umět se soustředit na byznys, protože technologie se mění, ale principy a cíle zůstávají.

To je krásné! Co bys řekl potenciálním studentům, kteří zvažují studium softwarového vývoje, ale nemají zatím zkušenosti s programováním? Jak jim Unicorn University pomáhá tento krok zvládnout?

Myslím, že hlavně praxí. Snažíme se studenty vést k tomu, aby si věci zkoušeli, dokázali si je představit, pustili se do praxe.

Chodí k nám i studenti, kteří nechtějí být programátory, ale chtějí být kvalifikovanými zadavateli. Chtějí rozumět IT, aby mohli správně zadat práci, pochopit, co dostali od vývojářů, a zhodnotit, jestli to dává smysl.

To nejdůležitější podle mě je, že učíme na praktických příkladech. Aby si studenti mohli věci představit. A když z toho pak vznikají krásné bakalářské práce, kde něco reálného funguje a existuje, tak je to radost.

Jak vidíš budoucnost vývoje softwaru a jak by se na ni měli studenti připravit?
Nemám věšteckou kouli, ale pořád si myslím, že software bude potřeba – a že ho bude potřeba víc a víc, protože žijeme čím dál víc s digitálními krabičkami.

Říkal jsem to už dřív – nedokážu si představit, že pojedeme na rodinný výlet a každý si bude povídat se svým mobilem. Nebo že v tramvaji bude plno lidí a každý bude nahlas mluvit s mobilem – to si úplně nedovedu představit.

Takže si pořád myslím, že budeme potřebovat spoustu věcí vizualizovat. Budeme potřebovat přetavovat data a logiku do komponent, hezkých obrázků, tabulek, grafů – abychom s tím dokázali vizuálně pracovat. A pořád budeme potřebovat lidi, kteří tomu rozumí. Kteří si opravdu dokážou představit, jak ty věci fungují.

Zatím nevidím technologii, která by celý ten model radikálně přepsala. Koneckonců dnes, když se podíváte do App Storu nebo Google Play – je tam spousta webů, spousta aplikací, které existují, fungují, a lidé jsou na ně zvyklí. A říct si, že to všechno zahodíme a přepíšeme – to si nemyslím, že půjde tak snadno.

Spíš si myslím, že nové věci se budou vyvíjet směrem k agentům a asistentům. Je důležité být v prostředí, které na to bude připravené. Mít nástroje, které jsou použitelné. A myslím si, že v tomhle dělá Unicorn obrovský kus práce – protože spousta věcí už teď rychle funguje a dá se na nich stavět. A v tom vidím budoucnost.

Ivo, děkuji ti za dnešní rozhovor. Dnešním hostem byl Ivo Milota a jsme rádi, že nás sledujete. Hezký den.

Hezký den.