Ahoj, vítejte u dalšího dílu podcastu Unicorn University. Dnes si budeme povídat o právu, informačních technologiích i etiketě. Naším dnešním hostem je Hana Schelová, advokátka, která se mimo jiné věnuje právu IT. Zároveň je garantkou výuky předmětů Základy práva a Kybernetická bezpečnost na Unicorn University.

Hanko, vítej v našem podcastu, jsme moc rádi, že jsi tady.

Ahoj, děkuji za pozvání.

Co tě přivedlo k právu informačních technologií a co tě na této oblasti baví?

Já bych asi začala tím, že v mém životě sehrála velkou roli náhoda. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, který by si od dětství přál studovat právo nebo být právníkem. Vůbec ne.
Na základní škole jsem se – ani nevím proč – zamilovala do myšlenky, že budu diplomatkou a budu studovat diplomacii. Tehdy to fungovalo tak, že bylo potřeba mít vysokou školu humanitního zaměření, ideálně práva, a potom pokračovat na diplomatické akademii. Chtěla jsem jít do Vídně.

Tak jsem začala studovat práva. A čím víc jsem do nich pronikala, tím víc mě začala bavit. U práva jsem nakonec zůstala, aniž bych přesně věděla, co s ním chci dělat.
Opět víceméně náhodou jsem se dostala k advokacii, udělala jsem si advokátní zkoušky a zase další náhodou jsem se dostala k právu informačních technologií. No a další náhodou jsem se pak dostala i k Unicornu.

Jak se vlastně liší právo IT od klasického práva? Je to práce se stejnými principy a zákony, jen v jiném – IT – prostředí, nebo je IT právo specifické?

Obojí je vlastně správně. IT právo je do určité míry specifické, ale zároveň je potřeba říct, že samotný pojem „IT právo“, tedy právo informačních technologií, je velmi široký. Může zahrnovat práci s počítači obecně, ale nejvíce specifik a problémů se objevuje hlavně v oblasti práva internetu, případně obecně v kybernetickém prostoru.

Z právního pohledu je internet něco, co není úplně přesně definované. Právo pracuje s pojmy jako subjekty, objekty, právní vztahy a podobně, ale samotný internet vlastně žádnou jasnou právní definici nemá. Vychází se proto z obecných právních principů. Dá se říct, že internet je určitý prostor nebo síť, ve které se pohybujeme, a postupem času se ukázalo, že i v tomto prostoru lze velmi dobře používat právní předpisy, které už máme k dispozici.

Typickým příkladem je kupní smlouva. Pokud uzavírám kupní smlouvu na internetu, pořád používám kupní smlouvu podle občanského zákoníku. Není potřeba vytvářet nějaký úplně nový typ smlouvy nebo nový právní předpis. Samozřejmě existují určitá specifika – to asi všichni známe z běžné praxe, například když nakupujeme na Alze. Jde o smlouvy uzavírané na dálku, ochranu spotřebitele, možnost odstoupit od smlouvy do čtrnácti dnů bez udání důvodu a podobně. Ale základní princip zůstává stejný: jedna strana předá zboží a převede vlastnictví, druhá strana zaplatí. Stejně jako v takzvaném „reálném“ životě.

Podobně je to i v oblasti trestního práva. Máme skutkové podstaty trestných činů, typicky například podvod, který je v prostředí internetu a kyberprostoru velmi častý. Podvod spočívá v tom, že někoho uvedu v omyl, abych získal nějaký prospěch. To dnes všichni známe – podvodné e-maily, SMS zprávy, falešné výzvy k zadání hesel. Média o tom informují prakticky každý den.

Z hlediska práva přitom není až tak podstatné, jestli se ten podvod odehraje na internetu, v kyberprostoru, nebo někde v běžném životě tváří v tvář. Skutková podstata je stejná. Pokud se to odehrává například přes telefon, můžeme se dostat i do oblasti telekomunikací, což už zase spadá pod širší rámec IT práva.

Takže obecně platí, že IT právo stojí na stejných principech jako klasické právo, ale aplikuje je na nové prostředí. A právě proto je pojem IT právo tak široký.

A co by si měli studenti nebo vývojáři pohlídat, když tvoří vlastní aplikaci nebo projekt?

To je opět hodně široká otázka. Základní je uvědomit si, v jakém postavení a vztahu danou věc vytvářím. Pokud něco tvořím jako zaměstnanec, pak je to z právního hlediska poměrně jednoduché – tím, že uzavřu pracovní smlouvu, převádím svá autorská práva na zaměstnavatele. Ten pak může autorské dílo, které jako programátor nebo vývojář vytvořím, prodávat, šířit a nakládat s ním. Pro mě to znamená, že dodržuji pracovní povinnosti, chodím do práce, mám sociální jistoty a zpravidla se právní stránkou věci nemusím detailně zabývat.

Situace se ale výrazně mění, pokud se rozhodnu podnikat – tedy pracovat jako vývojář nebo IT specialista na volné noze, případně si založit vlastní firmu. Tady už je potřeba dávat si pozor na spoustu věcí. Musím dodržovat předpisy vztahující se k podnikání, tedy například živnostenský zákon, daňové předpisy a obecně pravidla občanského práva. Není to v zásadě nic jiného než klasické podnikání, žádná velká výjimka pro IT tady neexistuje.

Pokud vytvářím počítačové programy, je dobré si uvědomit, že počítačový program je vždy autorským dílem. To znamená, že se na něj vztahují pravidla autorského práva. A velmi důležitá věc je mít vždy všechno domluvené písemně. Typická situace: někdo vás osloví, abyste vytvořili web nebo aplikaci, nabídne zajímavé peníze, všechno zní skvěle, rychle se do toho pustíte a vůbec nepřemýšlíte o tom, že by bylo dobré něco podepsat nebo si alespoň jasně dohodnout podmínky. Začnete pracovat, odevzdáte část nebo celý projekt, a pak objednatel řekne, že to není podle jeho představ a že vám nezaplatí.

V tu chvíli se můžete chtít bránit, ale bez důkazů je to velmi složité. Pokud nemám nic písemně – například cenu, termín, rozsah práce – těžko budu prokazovat, na čem jsme se vlastně dohodli. Proto vždy studentům říkám: mít věci písemně je základ. Nemusí to být hned složitá smlouva, chápu, že IT lidé často smlouvy nemají rádi a někdy jim to přijde trapné, zvlášť když jde o kamaráda nebo někoho, koho dobře znají.

Stačí ale i jednoduchá písemná komunikace – e-mail, zpráva na WhatsAppu. Například: „Platí, že ti udělám web a ty mi za to zaplatíš půl milionu?“ Pokud druhá strana odpoví „ano“, v tu chvíli už máte uzavřenou smlouvu a hlavně písemný důkaz, který lze v případě sporu použít i u soudu.

Setkáváš se u studentů s mýty nebo předsudky ohledně práva?

Myslím si, že spíš ne. Je to zajímavé – mám pocit, že u starších lidí se častěji setkávám s tím, že se práva bojí. Studentů se na to často ptám – jestli se práva bojí, jaký k němu mají vztah, nebo jestli by se báli jít za právníkem. A dnešní studenti většinou říkají, že ne, že by se právníka nebáli.

Možná pořád přetrvává mýtus, že právo je nudné a že právníci jsou suchaři, kteří jen sedí a píšou papíry. Samozřejmě existují právníci, kteří dělají svou práci jen kvůli penězům, a i tací, kteří advokátnímu stavu úplně nedělají čest. Ale to je asi v každém oboru.

Já se snažím studentům ukazovat, že právo vlastně není nuda. Do určité míry je to trochu sport – zastupujete jednu stranu, jeden tým, a snažíte se „vyhrát“. Musíte hledat cestu, argumenty, ale zároveň dodržovat pravidla hry, tedy zákony. Někdy se snažíte hranice lehce posunout, ale právě dobrý advokát vám řekne, kam až můžete zajít, aby to pořád bylo v souladu s právem.

Myslím si, že právě tenhle pohled studenty baví. A musím se pochlubit, že mi často říkají, že je právo díky mým hodinám začalo bavit.

To je skvělé!

Dokonce mi jednou někdo řekl, že se ke mně těší i na zkoušku.

Já jsem se právě chtěla zeptat – jak se ti učí na Unicorn University a co tě na tom baví nejvíc?

Nejvíc mě určitě baví interakce s mladými lidmi. Mám ráda samotné prostředí školy – a nemyslím jen studenty, ale i kolegy vyučující, katedru, studijní oddělení, celý provoz. Je tady podle mě skvělý tým, držíme při sobě, pomáháme si a necítím žádnou konkurenci. Každý si dělá svoji práci a atmosféra na škole je opravdu výborná.

Samotná výuka pak hodně záleží na studentech. Jsou semestry, kdy jsou studenti spíš pasivní, moc se nezapojují, koukají do počítače nebo do mobilu a člověk vlastně neví, jestli si dělají poznámky, nebo řeší něco úplně jiného. To se pak učí hůř – není to špatné, ale není to ono.

A pak jsou semestry, jako třeba tenhle, kdy je kolektiv skvělý. Studenti se ptají, diskutují, odbočujeme i od tématu, přinášejí vlastní příklady z praxe. Ty hodiny jsou živé, akční a hodně praktické. A to mě baví nejvíc.

To už pak ani nepůsobí jako práce – spíš jako rozhovor. A to je radost. Navíc mladí lidé mají často jiné názory, nové pohledy. Máme tady i zahraniční studenty, třeba ze Slovenska, takže můžeme srovnávat zkušenosti, bavit se o rozdílech v právu nebo o zkušenostech ze zahraničí. Každá hodina je jiná – a právě ta proměnlivost je na tom krásná.

To je velmi děsivé, ale pojďme teď k něčemu příjemnějšímu. Dozvěděla jsem se, že jsi studovala práva v Pasově a ovládáš německý právní jazyk. Jak tě tahle zkušenost ovlivnila v praxi?

Absolvovala jsem zhruba roční studium v Pasově, které bylo zakončeno titulem LL.M. Je to něco podobného jako MBA v oblasti ekonomie. Cílem bylo získat základy německého práva a především se naučit právní němčinu. To bylo určitě to největší obohacení.

Už předtím jsem ale měla možnost srovnávat evropské právní systémy – německý, český a další. Ty systémy se historicky vyvíjely společně, ale přesto jsou mezi nimi rozdíly. Vidíme to i mezi Českem a Slovenskem – i když jsme vycházeli ze stejných zákonů, postupně se právní úpravy přizpůsobovaly jiným podmínkám.

Musím říct, že už tehdy mě překvapilo, že studium v Německu bylo více prakticky zaměřené. Učebnice obsahovaly hodně příkladů, i když pořád šlo o klasický univerzitní systém založený na memorování. V tomhle směru je podle mě Unicorn University jiná – praktičtější.

Každá zkušenost se studiem nebo pobytem v zahraničí je obrovským přínosem. Říkám to i svým studentům – pokud mají možnost vyjet na Erasmus nebo jiný pobyt, určitě by to měli udělat. Obohatí je to na celý život.

Dozvěděla jsem se také, že kromě právních textů jsi napsala i knihy o společenském chování. Co tě k tomu vedlo?

Opět náhoda. Ještě před studiem v Pasově jsem žila v Rakousku, kam jsem odešla už na gymnáziu, krátce po revoluci. Žila jsem u rodinných přátel v prostředí, které bylo hodně konzervativní, katolické a šlechtické. Lidé, se kterými jsem se tam setkávala, byli často šlechtici nebo církevní hodnostáři.

V devadesátých letech u nás etiketa a společenské chování nebyly moc tématem, takže jsem se to učila až tam. Někdy jsem si připadala jako Julia Roberts ve filmu Pretty Woman, když se učí, jak správně jíst. Ale poměrně rychle jsem si na to zvykla.

Později jsem se seznámila s autorem knih o společenském chování a začala jsem mu do textů hodně zasahovat – byla jsem v některých pravidlech ještě konzervativnější a přísnější, protože jsem tak byla vychovaná. Nakonec z toho vzešlo, že jsme knihy začali psát společně a vyšlo jich několik.

Společenské chování se dnes samozřejmě hodně mění a uvolňuje. Musím ale říct, že nás v této oblasti trochu „převálcoval“ Ladislav Špaček. Některé pasáže se s našimi knihami shodují, což je zase téma autorského práva – ale nikdy jsme to veřejně nekomentovali.

Vnímáš, že se etiketa a právní kultura propojují, třeba v profesní komunikaci nebo na pracovních schůzkách?

Určitě ano. Když se řekne právnické prostředí, mnoho lidí si představí kancelář s koženými křesly, právníka v saku, s doutníkem a koňakem. A advokátní kanceláře na to dodnes trochu hrají – prostředí, oblečení, vystupování.

My jako advokáti máme etický kodex, který upravuje i chování a vystupování. Například nemůžeme chodit k soudu v krátkých sukních. Je tam jasně dané, jak se máme chovat, abychom nedělali ostudu advokátnímu stavu, ale naopak mu dodávali vážnost.

Zároveň se ale i advokacie postupně uvolňuje. Je to vidět hlavně v IT prostředí, kde se na formální oblečení tolik nehraje – košile, džíny, casual styl jsou naprosto běžné. Lidé si často tykají a nikdo to nevnímá jako problém.

Mám například rakouské klienty, velmi úspěšné IT odborníky v důchodovém věku, kteří mi automaticky tykají. A já pak řeším, jestli jim mám tykat také. Vzniká takové roztomilé „tykání–vykání“.

Také vidíme vliv amerikanismu – na vizitkách se často neuvádějí tituly. V právním světě jsou ale tituly stále důležité, protože jde o tradiční profesi. Ale i tady je vidět, že se věci postupně mění.

Mám pro tebe závěrečnou otázku. Kdyby si měl každý z tvých knih odnést jednu věc, co by to bylo?

Není to jednoduché shrnout do jedné věci. Ale často říkám – i svému synovi – že mým cílem bylo vychovat slušného člověka, který se za sebe nemusí stydět.

To se podle mě týká veškerého chování – společenského, profesního, studentského. Chyby děláme všichni, to je normální. Ale měly by se dít v určitých čestných mezích, abychom si mohli říct, že jsme slušní lidé.

Děkujeme za velmi příjemný rozhovor.

Já děkuji tobě. Na shledanou.